Editorial k prvnímu letošnímu číslu Securitas Imperii: Časopisu pro studium moderních diktatur.

Studie představuje profesní a životní příběh překladatelky Marty Hellmuthové (1917–1988), a to jednak v kontextu kulturních a politických dějin, jednak jako příspěvek k tzv. translator studies. Vzdělaná a jazykově nadaná manželka diplomata se rozhodla naučit finsky, aby zpřístupnila českým čtenářům román Miky Waltariho Egypťan Sinuhet. Díky archivnímu bádání se podařilo vypátrat, že překlad jedné z dosud nejpopulárnějších knih v České republice vznikal částečně na konci 50. let za mřížemi v nápravně pracovním táboře Pardubice, kde byla Hellmuthová nespravedlivě vězněna. Zatímco léta 50. a 60. pro ni byla obdobím, kdy si musela složitě vydobýt svou překladatelskou pozici, léta tzv. normalizace, která přinesla výrazný rozvoj československo‑finských vztahů, posílila její postavení coby Waltariho „dvorní překladatelky“, potažmo vážené překladatelky z finštiny, v niž díky svému odhodlání, pracovnímu nasazení a kvalitě překladů, ale zřejmě i dobrým vztahům s diplomatickými zástupci Finska dospěla.

V souvislosti se společenským vývojem v komunistickém Československu se také v bezpečnostním aparátu začaly v polovině 60. let 20. století ozývat hlasy volající po zásadních reformách. Podle vzoru Sovětského svazu a na základě pokynu vedení Komunistické strany Československa (KSČ) vznikla v roce 1963 v ministerstvu vnitra studijně‑analytická skupina, která byla v roce 1966 rozšířena na Studijní oddělení a v době Pražského jara na počátku srpna 1968 na Studijní ústav. Sdružovala vysoce vzdělané pracovníky, kteří udržovali kontakty s reformisty v řadách KSČ. Proti vedení ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti (StB), hájícím pokračování tendencí přísně represivní složky navazujících na 50. léta, prosazovali modernizaci resortu, kde by Státní bezpečnost podstatně omezila svou činnost, především proti občanům Československa, a zaměřovala se hlavně na boj proti zpravodajským službám západních států. Střet vyvrcholil v roce 1968 během Pražského jara, kdy se ministrem vnitra stal Josef Pavel. Reformy připravené Studijním ústavem měly být novým programem reorganizace bezpečnostního aparátu. Následný vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 s definitivní platností rozhodl o tom, že bezpečnostní složky, a zvláště pak StB, zůstanou hlavní oporou režimu spojovanou i nadále především s represemi proti vnitřním oponentům.

Studie se zabývá tištěnými periodiky, která v 70. a 80. letech 20. století vydávalo Federální ministerstvo vnitra ČSSR (FMV), především časopisy Signál, Bezpečnost a Pohraničník – Stráž vlasti včetně jejich magazínů. Text podává zevrubný nástin organizačního, personálního, obsahového a ekonomického vývoje těchto periodik. Týdeník Signál patřil ve své době k nejpopulárnějším časopisům pro mládež. Kromě textů, které popularizovaly činnost státobezpečnostních složek, přinášel také články věnované sportu, kultuře nebo motorismu. Bezpečnost po celou dobu své existence naopak zůstávala spíše resortním časopisem určeným především příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (SNB). Redakce obou časopisů byly převedeny do působnosti FMV na počátku 70. let poté, co v nich proběhly hluboké personální čistky spojené s počátkem tzv. normalizace. Čtrnáctideník Pohraničník – Stráž vlasti vznikl v roce 1979 a byl primárně určen příslušníkům Pohraniční stráže, pionýrům a obyvatelstvu příhraničních regionů. Adaptace těchto časopisů na porevoluční společenské poměry se nezdařila. Bezpečnost a Pohraničník – Stráž vlasti zanikly již v roce 1990. Poslední číslo Signálu vyšlo v roce 1994. Přílohové čtení Signálu, jehož obsah tvořily hlavně detektivní povídky, si naopak udrželo přízeň čtenářů i po roce 1989 a v modifikované podobě vychází dodnes. Magazíny B‑Bezpečnost a Stop hranice, jejichž hlavním úkolem byla popularizace činnosti SNB, respektive Pohraniční stráže, naopak zanikly společně se svými „mateřskými“ časopisy již v roce 1990.

Studie se zabývá útvarem federálního ministerstva vnitra (FMV), který měl v 70. a 80. letech 20. století na starosti kontrolu zahraničního tisku, oficiálně objednávaného z ciziny československým státem nebo individuálně importovaného jeho občanům. Zahraniční tisk a šíření informací v něm obsažených představovaly pro vládnoucí Komunistickou stranu Československa (KSČ) potenciální riziko, a proto podléhal poměrně přísné kontrole. V rámci Státní bezpečnosti (StB) dohlížel nad tiskovinami směřujícími do země tzv. odbor zahraničního tisku (OZT). Jeho zaměstnanci pracovali mj. v utajení na poštách, kde prověřovali balíčky se zahraničními časopisy a knihami a závadné tituly vyřazovali z oběhu. Podíleli se tak na cenzuře a usměrňování toku informací, aby byl v souladu s představami vládnoucí KSČ. Studie se zaměřuje na mechanismy, na kterých stálo fungování tohoto odboru. Zároveň sleduje i personální složení OZT a s ním i sociální profil těch, kteří se podíleli na jeho chodu.

Studie analyzuje personální složení pražské řídící úřadovny Gestapa, která byla největší úřadovnou tajné státní policie ve Velkoněmecké říši. A to jak podle množství přidělených systemizovaných míst, tak podle skutečného počtu zaměstnanců. Pro pochopení celkového kontextu je představena obecná personální politika uplatňovaná u Gestapa, včetně popisu jednotlivých služebních drah. Vysvětleny jsou rozdíly mezi úředníky a neúředními zaměstnanci, jakož i kategorie úředního (výkonná a správní služba) a neúředního personálu (kancelářští a kriminální zaměstnanci). Analyzován je vývoj počtu pracovníků v průběhu druhé světové války, nedostatek kvalifikovaného personálu a rozebírají se důvody zanedbatelného počtu českých Němců na významnějších pozicích u pražského Gestapa. Studie se rovněž snaží nalézt odpověď na otázku, jak efektivně dokázala pražská řídící úřadovna s přiděleným počtem zaměstnanců potírat tuzemské odbojové hnutí.

Heinrich Reiser (1899–1978) se poté, co nacisté v Německu uchopili moc, stal příslušníkem tajné státní policie (Gestapo) a v jejích řadách se v březnu 1939 podílel na okupaci českého vnitrozemí. V létě 1940 byl odvelen do Francie, kde se specializoval na potírání levicového odboje a sovětské špionážní sítě, pro kterou se vžilo označení Rudá kapela (Rote Kapelle). Na sklonku války se podílel na represích vůči nuceně nasazeným zahraničním dělníkům v Německu, po jejím skončení se ukrýval a byl krátce vězněn Francouzi. Vzhledem k rozpadu válečného spojenectví mezi vítěznými mocnostmi byly Reiserovy znalosti a schopnosti využity Gehlenovou organizací, z níž později vznikla západoněmecká tajná služba BND. V rámci denacifikace zpravodajských služeb z nich však byli na přelomu 50. a 60. let „odejiti“ či posláni do penze agenti s nacistickou minulostí, což byl i Reiserův případ. Do hledáčku justice ve Spolkové republice Německo se Reiser dostal vždy jen jako svědek při vyšetřování jiných příslušníků nacistického represivního aparátu, a za své zločiny tak nebyl nikdy odsouzen.

Politische wie kriminelle Gefangene wurden in der DDR gemeinsam in Haftanstalten verwahrt, die dem Ministerium des Innern unterstanden. Formal galten für sie die gleichen Regeln, doch wurden Regimegegner oft strenger behandelt. Die Aufsicht durch die Staatsanwaltschaft beschränkte sich meist auf formale Fragen. Im Vergleich zu den fünfziger Jahren verbesserten sich die Haftbedingungen bis in die Ära Erich Honeckers: die Übergriffe der Aufseher wurden seltener und Kontakte zur Familie eher geduldet. Nach Phasen der Liberalisierung verschärften sich die Haftbedingungen aber auch immer wieder. Grundsätzlich ändert sich nichts an der entwürdigenden Behandlung. Im Vergleich zu frühen Jahren wurde der Arbeitseinsatz sogar immer besser organisiert, was zu stärkerer Arbeitsbelastung der Häftlinge führte. Perfektioniert wurden in den späten Jahren auch die Überwachungsmaßnahmen der Staatssicherheit, die sowohl unter den Aufsehern wie auch unter den Insassen viele Zuträger führte. Als „Zersetzungsmaßnahmen“ brachte die Geheimpolizei mitunter gerade jene in den Ruf eines Spitzels, die nicht kooperierten sondern ihr besonders „gefährlich“ zu sein schienen. Die politische Verfolgung auf diese Weise zu verschleiern war das Ergebnis einer subtilen Rücksichtnahme auf die öffentliche Meinung im Westen, was den Strafvollzug der DDR vergleichsweise stark prägte. Eine weitere Besonderheit lag in dem Freikauf von politischen Gefangenen, der seit 1963 jährlich durchschnittlich etwa 1 200 Häftlingen vorzeitig die Freiheit brachte.