Editorial k 40. číslu Securitas Imperii: Časopisu pro studium moderních diktatur.

Studie analyzuje proces splývání SS a policie na příkladu příslušníků Gestapa sloužících v Protektorátu Čechy a Morava, jehož cílem bylo vytvoření „státního ochranného sboru“ plně oddaného nacistickému režimu. K pochopení celkového kontextu jsou prezentovány nejdůležitější výnosy a rozkazy, které upravovaly postup přijímání úředníků a zaměstnanců tajné státní policie do řad SS a narovnávání jejich hodností. Jejich uplatňování v praxi pak můžeme sledovat na konkrétních příkladech z pražské a brněnské řídící úřadovny Gestapa. Studie se nesnaží jen odpovědět na otázku, do jaké míry došlo k propojení Gestapa a SS v protektorátu a kolik příslušníků SS sloužilo u obou zmiňovaných úřadoven, ale také zda některá z nich postoupila v procesu splývání dále než ta druhá.

Studie analyzuje situaci v čáslavském okrese v letech 1949–1952/53. Zabývá se konkrétně tzv. čáslavským případem, který byl řešen ve dvou fázích. V té první si funkcionáři čáslavského okresu stěžovali na tehdejšího vedoucího tajemníka Okresního výboru Komunistické stany Československa (OV KSČ) Čáslav Josefa Berana kvůli jeho autoritativnímu jednání. Své stížnosti rozšířily také mezi čáslavské dělníky a obyvatelstvo. Namísto Josefa Berana byli ale potrestáni oni sami. Celý případ nabral nový směr v roce 1951. Tento obrat v kauze byl spojen se zatčením generálního tajemníka Ústředního výboru (ÚV) KSČ Rudolfa Slánského na konci roku 1951, po němž uvnitř KSČ gradovalo hledání „vnitřních nepřátel“. Na konci celého případu tak byly změněny původní tresty čáslavských funkcionářů, a naopak byl potrestán Josef Beran.

Studie se zabývá problematikou aktivit Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) v poválečném Československu (ČSR) v rozmezí let 1945–1946. Uvádí motivace, prostředky, činnost a cíle těchto struktur v ČSR (prováděné zejména formou tzv. propagačních rejdů), vojensko‑politickou reakci československé strany a problémy, s jakými se stát na své východní hranici potýkal. Dále se věnuje spolupráci mezi Československem, Polskem a Sovětským svazem v boji proti ukrajinskému nacionalistickému podzemí. Na základě dostupných pramenů československé, polské a ukrajinské provenience jsou konfrontovány předchozí stav bádání, interpretace dění z dob vlády komunistického režimu a zločiny údajně spáchané „banderovci“ na Slovensku v uvedeném období, zejména v prosinci 1945.

Recenzní stať se zabývá monografií Davida Svobody Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939 (Academia – Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2021). Tato mimořádně obsáhlá kniha věnovaná historii ukrajinského radikálního nacionalismu v meziválečném období je v českém prostředí rozhodně průkopnickým dílem. Autor využil velkého množství literatury i archivních pramenů, přesto se však nevyvaroval řady pochybení, která jsou předmětem podrobné analýzy. Ke svému tématu přistupuje apologeticky a ukrajinské nacionalisty neskrývaně obhajuje. Rezignuje naopak na to, aby si položil jasné badatelské otázky. Zdaleka ne vždy se drží přísných standardů vědecké práce, jeho kniha se tudíž často víc blíží polemickému eseji. Nehledě na nedostatky jde ale bezesporu o významný příspěvek k odborné diskusi.

Studie s komentovanou edicí dokumentů je věnována sociálně demokratickému novináři, politikovi a funkcionáři Josefu Jonášovi (1920–2002). Tohoto předního činovníka české demokratické komunity ve Vídni 2. poloviny 20. století představuje především v kontextu jeho aktivit v československém sociálně demokratickém exilu po únoru 1948. Text se zaměřuje zejména na období od Jonášova útěku z Československa do přelomu 50. a 60. let. Z té doby také pocházejí čtyři dopisy, které autoři předkládají v komentované edici. Soubor je zajímavý především proto, že přibližuje aktivity Josefa Jonáše v rámci exilu, ozřejmuje pozadí jeho přesunu z Kodaně do Vídně a naznačuje jeho vztahy k dalším výrazným osobám exilového života. Dopisy jsou dochovanou částí korespondence mezi Jonášem a Radomírem Lužou, jenž byl jeho blízkým přítelem a exilovým spolupracovníkem. V roce 1960 se Luža z New Yorku přesunul za Jonášem do Vídně a strávil tam s rodinou šest let. Zatímco Radomír Luža je již historikům čs. exilu (nejen skrze jeho autorské práce) dobře znám, osobnost Josefa Jonáše je v rámci studií exilu dlouhodobě přehlížena (vyjma souvislostí s exilovými aktivitami Bohumila Laušmana). Jeho činnost nejen v rámci sociálně demokratického exilu, ale i v širším kontextu (spoluzakladatel a člen redakční rady časopisu Svědectví, člen Rady svobodného Československa, Československého poradního sboru v západní Evropě aj.) ukazuje, že tato osobnost rozhodně není bez významu a zaslouží si vědeckou pozornost.

Článek je věnován analýze aktivit rezidentury Státní bezpečnosti (StB) v uruguayském Montevideu v letech 1961–1977. Její založení bylo důsledkem sílících politických vazeb mezi Sovětským svazem a Kubou, v nichž Československo hrálo významnou úlohu prostředníka. Stejně jako v případě ostatních latinskoamerických rezidentur se aktivity StB v Uruguayi soustředily zejména na oslabování vlivu USA v regionu. Rezidentuře se podařilo získat několik cenných kontaktů z vládních stran, z dlouhodobého hlediska se však jako nejefektivnější ukázala spolupráce se Socialistickou stranou, a to i přesto, že její politický vliv byl značně omezený. Zásadní byla především úloha Viviana Tríase, významného socialistického politika a intelektuála, který se stal dlouholetým a mimořádně výkonným agentem československé rozvědky. Navzdory ideologickým rozdílům obě strany sdílely odpor k severoamerickému imperialismu a tímto směrem byla orientována i většina z 35 aktivních opatření, na nichž se Trías podílel. Prostřednictvím kritické analýzy Tríasova případu text prezentuje cíle a mechanismy práce československých tajných služeb v Latinské Americe. Zároveň ale poukazuje i na jisté limity archivních dokumentů, které značně znesnadňují interpretaci jeho tajné spolupráce s StB.

Mehdi Ben Barka (1920–1965), významný představitel marocké opozice a antikoloniálního hnutí, který byl za dosud neznámých okolností unesen v Paříži v říjnu 1965 a jehož tělo se do dnešních dnů nenašlo, patřil v první polovině šedesátých let mezi časté návštěvníky socialistického Československa. Na druhou stranu „železné opony“ ho opakovaně přiváděla spolupráce s československou rozvědkou, se kterou navázal první kontakt prostřednictvím pařížské rezidentury v roce 1960. Přestože jsou dnes již díky odtajnění příslušných dokumentů známé detaily i podrobnější vývoj vzájemné spolupráce, stále zůstává nedostatečně zodpovězeno, jaké okolnosti a motivy vedly marockého politika k tomu, aby spojení se Státní bezpečností (StB) udržoval. Předkládaný text se na základě výzkumu rozsáhlého spisu, jejž I. správa Ministerstva vnitra na Mehdiho Ben Barku vedla, a dalších relevantních pramenů pokouší hledat odpověď na tuto otázku, na kterou je nahlíženo ze tří odlišných výkladových rovin. Akcentovány jsou přitom nejen proměny politické situace v Maroku a státech Magrebu, ale také celkový kontext studené války a vývoj uvnitř antikoloniálního hnutí v 60. letech 20. století.