Czechoslovakia

Abstract

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal zásadní změnu právní politiky československého státu týkající se možnosti opustit svobodně svou zemi. Komunistická strana Československa (KSČ) nechápala tuto alternativu jako otázku svobodné občanské volby, ale naopak jako bytostný zájem celé společnosti na tom, aby toto základní lidské právo bylo co nejvíce omezeno. Důvody pramenily z ideologických, bezpečnostních a ekonomických hledisek. Bezpochyby zde působila i politická východiska Sovětského svazu, jenž se k možnosti svobodného opuštění vlastního státu stavěl zásadně negativně. Všechny uvedené faktory se nakonec projevily v právní politice, legislativě i aplikační praxi československých orgánů. V první řadě šlo o otázku pasové a vystěhovalecké agendy, na níž se atypicky podílely bezpečnostní orgány, a to včetně tajné politické policie, tedy Státní bezpečnosti. Díky tomuto institucionálnímu opatření se otevírala možnost přejít co nejrychleji z oblasti správní agendy přímo do sféry trestní represe. Trestní předpisy totiž po roce 1948 chápaly nedovolené opuštění republiky nikoliv jako otázku správního deliktu, nýbrž přímo jako skutkovou podstatu trestného činu proti republice. Je tudíž logické, že vyšetřování tohoto jednání spadalo do kompetence již zmiňované Státní bezpečnosti. Socialistické bezpečnostní právo regulovalo i režim na československých státních hranicích. Dávalo široká oprávnění příslušníkům Pohraniční stráže k tomu, aby použili proti občanům nedovoleně přecházejícím hranici služební zbraň, a to ve velmi širokém pojetí. Stejně tak byla státní hranice „zabezpečena“ takovými technickými prostředky, že o život přišly doslova stovky osob. Ne všichni z úspěšných emigrantů setrvali v cizině natrvalo. Z různých pohnutek se část z nich vracela zpět do Československa, čímž se vystavovali nebezpečí trestní represe a trvalého policejního dohledu. Stát se na druhé straně pokoušel v periodických kampaních přilákat emigranty zpět, a to pod příslibem beztrestnosti, k čemuž bylo využito právního institutu amnestie. Naprostá většina z velkých odchodových vln po roce 1948 a 1968 však tohoto zdánlivého dobrodiní nevyužila a zůstala trvale za hranicemi. Režim si poté přivlastnil alespoň jejich majetek, který zde ponechali. V každém ohledu tedy znamenal pokus o opuštění socialistického Československa občansky odvážný čin spojený s mnoha citelnými následky, a je proto hoden obdivu.