Jan Pelikán

Abstract

Studie mapuje období od jara 1969 do počátečních měsíců roku 1970 v ČSSR, kdy se zde Husákova skupina etablovala ve vedení komunistické strany a státu. Její postoj vůči Jugoslávii byl ambivalentní. Konzervativní a dogmatické složky nového režimu považovaly jugoslávské „revizionisty“ za inspirátory i podporovatele Pražského jara. Část normalizační garnitury, včetně Gustáva Husáka, si však přála obnovit dobré vztahy s Bělehradem a docílit z jeho strany gesta uznání a tím posílit svou legitimitu. Jugoslávské vedení trvalo na svém odsouzení sovětské intervence v srpnu 1968, zároveň však akceptovalo nový stav. Snažilo se vyhnout obviněním, že Jugoslávie aktivně vstupovala do vnitřních záležitostí Československa, jelikož sama svou zahraničněpolitickou strategii stavěla na principu nevměšování. Podobu československo-jugoslávských vztahů ovlivňoval Sovětský svaz, který z pragmatických důvodů vztahy s Jugoslávií po krátkém ochlazení opět normalizoval. Sověti i Jugoslávci však využívali československou platformu pro ventilování kritičtějších a ofenzivnějších postojů než na vlastní bilaterální rovině. Československo-jugoslávské vztahy tak zůstávaly v uvedeném období výrazně chladnější než vztahy sovětsko-jugoslávské. Nástup nové mocenské garnitury v Praze se ale nedotkl praktické roviny vztahů, zvláště pak hospodářské spolupráce, na které měly obě strany mimořádný zájem. Studie dále analyzuje slovenský aspekt vztahů s Jugoslávií a dopady politické roviny na společenské fenomény, jako byly turistika a cestovní ruch.