normalizace

Tomáš Malínek - Časopisy Federálního ministerstva vnitra ČSSR v období tzv. normalizace
Abstract

Studie se zabývá tištěnými periodiky, která v 70. a 80. letech 20. století vydávalo Federální ministerstvo vnitra ČSSR (FMV), především časopisy Signál, Bezpečnost a Pohraničník – Stráž vlasti včetně jejich magazínů. Text podává zevrubný nástin organizačního, personálního, obsahového a ekonomického vývoje těchto periodik. Týdeník Signál patřil ve své době k nejpopulárnějším časopisům pro mládež. Kromě textů, které popularizovaly činnost státobezpečnostních složek, přinášel také články věnované sportu, kultuře nebo motorismu. Bezpečnost po celou dobu své existence naopak zůstávala spíše resortním časopisem určeným především příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (SNB). Redakce obou časopisů byly převedeny do působnosti FMV na počátku 70. let poté, co v nich proběhly hluboké personální čistky spojené s počátkem tzv. normalizace. Čtrnáctideník Pohraničník – Stráž vlasti vznikl v roce 1979 a byl primárně určen příslušníkům Pohraniční stráže, pionýrům a obyvatelstvu příhraničních regionů. Adaptace těchto časopisů na porevoluční společenské poměry se nezdařila. Bezpečnost a Pohraničník – Stráž vlasti zanikly již v roce 1990. Poslední číslo Signálu vyšlo v roce 1994. Přílohové čtení Signálu, jehož obsah tvořily hlavně detektivní povídky, si naopak udrželo přízeň čtenářů i po roce 1989 a v modifikované podobě vychází dodnes. Magazíny B‑Bezpečnost a Stop hranice, jejichž hlavním úkolem byla popularizace činnosti SNB, respektive Pohraniční stráže, naopak zanikly společně se svými „mateřskými“ časopisy již v roce 1990.

Jan Pelikán, Ondřej Vojtěchovský - V předtuše odkvétání. Československo a Jugoslávie v prvních měsících normalizace
Abstract

Studie mapuje období od jara 1969 do počátečních měsíců roku 1970 v ČSSR, kdy se zde Husákova skupina etablovala ve vedení komunistické strany a státu. Její postoj vůči Jugoslávii byl ambivalentní. Konzervativní a dogmatické složky nového režimu považovaly jugoslávské „revizionisty“ za inspirátory i podporovatele Pražského jara. Část normalizační garnitury, včetně Gustáva Husáka, si však přála obnovit dobré vztahy s Bělehradem a docílit z jeho strany gesta uznání a tím posílit svou legitimitu. Jugoslávské vedení trvalo na svém odsouzení sovětské intervence v srpnu 1968, zároveň však akceptovalo nový stav. Snažilo se vyhnout obviněním, že Jugoslávie aktivně vstupovala do vnitřních záležitostí Československa, jelikož sama svou zahraničněpolitickou strategii stavěla na principu nevměšování. Podobu československo-jugoslávských vztahů ovlivňoval Sovětský svaz, který z pragmatických důvodů vztahy s Jugoslávií po krátkém ochlazení opět normalizoval. Sověti i Jugoslávci však využívali československou platformu pro ventilování kritičtějších a ofenzivnějších postojů než na vlastní bilaterální rovině. Československo-jugoslávské vztahy tak zůstávaly v uvedeném období výrazně chladnější než vztahy sovětsko-jugoslávské. Nástup nové mocenské garnitury v Praze se ale nedotkl praktické roviny vztahů, zvláště pak hospodářské spolupráce, na které měly obě strany mimořádný zájem. Studie dále analyzuje slovenský aspekt vztahů s Jugoslávií a dopady politické roviny na společenské fenomény, jako byly turistika a cestovní ruch.