Adam Havlík - „Žádám o vyslovení absolutního zákazu.“ Odbor zahraničního tisku jako součást informační politiky ministerstva vnitra
Abstract

Studie se zabývá útvarem federálního ministerstva vnitra (FMV), který měl v 70. a 80. letech 20. století na starosti kontrolu zahraničního tisku, oficiálně objednávaného z ciziny československým státem nebo individuálně importovaného jeho občanům. Zahraniční tisk a šíření informací v něm obsažených představovaly pro vládnoucí Komunistickou stranu Československa (KSČ) potenciální riziko, a proto podléhal poměrně přísné kontrole. V rámci Státní bezpečnosti (StB) dohlížel nad tiskovinami směřujícími do země tzv. odbor zahraničního tisku (OZT). Jeho zaměstnanci pracovali mj. v utajení na poštách, kde prověřovali balíčky se zahraničními časopisy a knihami a závadné tituly vyřazovali z oběhu. Podíleli se tak na cenzuře a usměrňování toku informací, aby byl v souladu s představami vládnoucí KSČ. Studie se zaměřuje na mechanismy, na kterých stálo fungování tohoto odboru. Zároveň sleduje i personální složení OZT a s ním i sociální profil těch, kteří se podíleli na jeho chodu.

Milan Bárta - Lék na všechny nedostatky? Studijně‑analytická práce v ministerstvu vnitra v 60. letech 20. století
Abstract

V souvislosti se společenským vývojem v komunistickém Československu se také v bezpečnostním aparátu začaly v polovině 60. let 20. století ozývat hlasy volající po zásadních reformách. Podle vzoru Sovětského svazu a na základě pokynu vedení Komunistické strany Československa (KSČ) vznikla v roce 1963 v ministerstvu vnitra studijně‑analytická skupina, která byla v roce 1966 rozšířena na Studijní oddělení a v době Pražského jara na počátku srpna 1968 na Studijní ústav. Sdružovala vysoce vzdělané pracovníky, kteří udržovali kontakty s reformisty v řadách KSČ. Proti vedení ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti (StB), hájícím pokračování tendencí přísně represivní složky navazujících na 50. léta, prosazovali modernizaci resortu, kde by Státní bezpečnost podstatně omezila svou činnost, především proti občanům Československa, a zaměřovala se hlavně na boj proti zpravodajským službám západních států. Střet vyvrcholil v roce 1968 během Pražského jara, kdy se ministrem vnitra stal Josef Pavel. Reformy připravené Studijním ústavem měly být novým programem reorganizace bezpečnostního aparátu. Následný vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 s definitivní platností rozhodl o tom, že bezpečnostní složky, a zvláště pak StB, zůstanou hlavní oporou režimu spojovanou i nadále především s represemi proti vnitřním oponentům.

Eva Vybíralová - Revanšisti, či průkopníci smíření? Ackermann-Gemeinde a její podpora katolické církve v Československu v době komunismu
Abstract

Studie pojednává o různorodé materiální i jiné pomoci, kterou po několik desetiletí poskytovali členové a příznivci občanského sdružení Ackermann-Gemeinde českým katolíkům. Jednalo se především o zasílání stovek balíčků s konkrétní pomocí (vybrané knihy, sušené ovoce, léky, peníze aj.), dále o automobily pro kněze, financování oprav církevních budov v pohraničí, dary pro novosvěcence apod. Studie se také zaměřuje na pozornost, kterou této organizaci věnovala Státní bezpečnost, a to především jejím představitelům Adolfu Kunzmannovi (akce „Revanš“) a Franzi Olbertovi (akce „Náhradník“). V rámci těchto akcí provedla StB v 70. letech výslechy desítek kněží a aktivních laiků. Pro tuto studii byl použit mj. archivní materiál archivu Ackermann-Gemeinde v Mnichově a vybrané svazky StB uložené v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Kromě toho bylo uskutečněno několik rozhovorů s účastníky pomoci na obou stranách.

Stanislav Polnar - Nedovolené opuštění republiky v kontextu bezpečnostního práva
Abstract

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal zásadní změnu právní politiky československého státu týkající se možnosti opustit svobodně svou zemi. Komunistická strana Československa (KSČ) nechápala tuto alternativu jako otázku svobodné občanské volby, ale naopak jako bytostný zájem celé společnosti na tom, aby toto základní lidské právo bylo co nejvíce omezeno. Důvody pramenily z ideologických, bezpečnostních a ekonomických hledisek. Bezpochyby zde působila i politická východiska Sovětského svazu, jenž se k možnosti svobodného opuštění vlastního státu stavěl zásadně negativně. Všechny uvedené faktory se nakonec projevily v právní politice, legislativě i aplikační praxi československých orgánů. V první řadě šlo o otázku pasové a vystěhovalecké agendy, na níž se atypicky podílely bezpečnostní orgány, a to včetně tajné politické policie, tedy Státní bezpečnosti. Díky tomuto institucionálnímu opatření se otevírala možnost přejít co nejrychleji z oblasti správní agendy přímo do sféry trestní represe. Trestní předpisy totiž po roce 1948 chápaly nedovolené opuštění republiky nikoliv jako otázku správního deliktu, nýbrž přímo jako skutkovou podstatu trestného činu proti republice. Je tudíž logické, že vyšetřování tohoto jednání spadalo do kompetence již zmiňované Státní bezpečnosti. Socialistické bezpečnostní právo regulovalo i režim na československých státních hranicích. Dávalo široká oprávnění příslušníkům Pohraniční stráže k tomu, aby použili proti občanům nedovoleně přecházejícím hranici služební zbraň, a to ve velmi širokém pojetí. Stejně tak byla státní hranice „zabezpečena“ takovými technickými prostředky, že o život přišly doslova stovky osob. Ne všichni z úspěšných emigrantů setrvali v cizině natrvalo. Z různých pohnutek se část z nich vracela zpět do Československa, čímž se vystavovali nebezpečí trestní represe a trvalého policejního dohledu. Stát se na druhé straně pokoušel v periodických kampaních přilákat emigranty zpět, a to pod příslibem beztrestnosti, k čemuž bylo využito právního institutu amnestie. Naprostá většina z velkých odchodových vln po roce 1948 a 1968 však tohoto zdánlivého dobrodiní nevyužila a zůstala trvale za hranicemi. Režim si poté přivlastnil alespoň jejich majetek, který zde ponechali. V každém ohledu tedy znamenal pokus o opuštění socialistického Československa občansky odvážný čin spojený s mnoha citelnými následky, a je proto hoden obdivu.

Jakub Šlouf - Retribuční justice soudí revoluci. Konflikty Mimořádného lidového soudu v Praze a Oblastní úřadovny StB v Praze v letech 1946–1947
Abstract

Mezi ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem vnitra v letech 1945–1948 rostlo vzájemné napětí, které plynulo z odlišné sociální struktury jejich zaměstnanců a rozdílných mechanismů úřední praxe. Tyto úřední konflikty přerůstaly do politické sféry a tvořily podhoubí pro eskalaci sporů na vládní úrovni. Obzvláště silná averze se vytvořila mezi Mimořádným lidovým soudem v Praze, který byl celostátně nejvlivnější retribuční institucí, a politicky výrazně exponovanou Oblastní úřadovnou Státní bezpečnosti v Praze. Příčinou vzájemných kontroverzí byl fakt, že soud nezávisle na policii prošetřoval retribuční kauzy. Při té příležitosti v některých případech odhalil nezákonné postupy pracovníků Bezpečnosti. Soud také kritizoval časté nelegální držení osob v policejní vazbě nad rámec stanovených lhůt. Vrchol kontroverzí obou úřadů vyvolalo v lednu 1947 rozhodnutí předsedy trestního senátu mimořádného lidového soudu JUDr. Karla Černíka zatknout dva příslušníky StB, Ladislava Čadka a Josefa Volfa. Důvodem bylo podezření z bití svědků a účelové manipulace se spisy. V hlavním přelíčení pak soud veřejně projednal policejní násilí, které se v roce 1945 odehrávalo v prostorách policejního oddělení věznice Krajského soudu trestního v Praze. Zaměstnanci oblastní úřadovny StB se pokusili své spolupracovníky krýt a vyslali k soudu falešnou svědkyni Jaroslavu Ledererovou. Ta však byla odhalena a křivou výpověď doznala. Média sympatizující s komunistickou stranou přesto obviňovala soud z toho, že se snaží zdiskreditovat ministerstvo vnitra a že místo kolaborantů soudí květnovou revoluci.