Alexandra Blodigová, Jan Cebe - Příspěvek vídeňských menšinových archivů k historii sociálně demokratického exilu: výběr z korespondence Josefa Jonáše a Radomíra Luži
Abstract

Studie s komentovanou edicí dokumentů je věnována sociálně demokratickému novináři, politikovi a funkcionáři Josefu Jonášovi (1920–2002). Tohoto předního činovníka české demokratické komunity ve Vídni 2. poloviny 20. století představuje především v kontextu jeho aktivit v československém sociálně demokratickém exilu po únoru 1948. Text se zaměřuje zejména na období od Jonášova útěku z Československa do přelomu 50. a 60. let. Z té doby také pocházejí čtyři dopisy, které autoři předkládají v komentované edici. Soubor je zajímavý především proto, že přibližuje aktivity Josefa Jonáše v rámci exilu, ozřejmuje pozadí jeho přesunu z Kodaně do Vídně a naznačuje jeho vztahy k dalším výrazným osobám exilového života. Dopisy jsou dochovanou částí korespondence mezi Jonášem a Radomírem Lužou, jenž byl jeho blízkým přítelem a exilovým spolupracovníkem. V roce 1960 se Luža z New Yorku přesunul za Jonášem do Vídně a strávil tam s rodinou šest let. Zatímco Radomír Luža je již historikům čs. exilu (nejen skrze jeho autorské práce) dobře znám, osobnost Josefa Jonáše je v rámci studií exilu dlouhodobě přehlížena (vyjma souvislostí s exilovými aktivitami Bohumila Laušmana). Jeho činnost nejen v rámci sociálně demokratického exilu, ale i v širším kontextu (spoluzakladatel a člen redakční rady časopisu Svědectví, člen Rady svobodného Československa, Československého poradního sboru v západní Evropě aj.) ukazuje, že tato osobnost rozhodně není bez významu a zaslouží si vědeckou pozornost.

Jan Koura - Mehdi Ben Barka a interpretace jeho spolupráce s československou rozvědkou
Abstract

Mehdi Ben Barka (1920–1965), významný představitel marocké opozice a antikoloniálního hnutí, který byl za dosud neznámých okolností unesen v Paříži v říjnu 1965 a jehož tělo se do dnešních dnů nenašlo, patřil v první polovině šedesátých let mezi časté návštěvníky socialistického Československa. Na druhou stranu „železné opony“ ho opakovaně přiváděla spolupráce s československou rozvědkou, se kterou navázal první kontakt prostřednictvím pařížské rezidentury v roce 1960. Přestože jsou dnes již díky odtajnění příslušných dokumentů známé detaily i podrobnější vývoj vzájemné spolupráce, stále zůstává nedostatečně zodpovězeno, jaké okolnosti a motivy vedly marockého politika k tomu, aby spojení se Státní bezpečností (StB) udržoval. Předkládaný text se na základě výzkumu rozsáhlého spisu, jejž I. správa Ministerstva vnitra na Mehdiho Ben Barku vedla, a dalších relevantních pramenů pokouší hledat odpověď na tuto otázku, na kterou je nahlíženo ze tří odlišných výkladových rovin. Akcentovány jsou přitom nejen proměny politické situace v Maroku a státech Magrebu, ale také celkový kontext studené války a vývoj uvnitř antikoloniálního hnutí v 60. letech 20. století.

Jan Vajskebr, Jan Zumr, Petr Kaňák - Heinrich Reiser – válečný zločinec ve víru studené války
Abstract

Heinrich Reiser (1899–1978) se poté, co nacisté v Německu uchopili moc, stal příslušníkem tajné státní policie (Gestapo) a v jejích řadách se v březnu 1939 podílel na okupaci českého vnitrozemí. V létě 1940 byl odvelen do Francie, kde se specializoval na potírání levicového odboje a sovětské špionážní sítě, pro kterou se vžilo označení Rudá kapela (Rote Kapelle). Na sklonku války se podílel na represích vůči nuceně nasazeným zahraničním dělníkům v Německu, po jejím skončení se ukrýval a byl krátce vězněn Francouzi. Vzhledem k rozpadu válečného spojenectví mezi vítěznými mocnostmi byly Reiserovy znalosti a schopnosti využity Gehlenovou organizací, z níž později vznikla západoněmecká tajná služba BND. V rámci denacifikace zpravodajských služeb z nich však byli na přelomu 50. a 60. let „odejiti“ či posláni do penze agenti s nacistickou minulostí, což byl i Reiserův případ. Do hledáčku justice ve Spolkové republice Německo se Reiser dostal vždy jen jako svědek při vyšetřování jiných příslušníků nacistického represivního aparátu, a za své zločiny tak nebyl nikdy odsouzen.