Adam Havlík - „Žádám o vyslovení absolutního zákazu.“ Odbor zahraničního tisku jako součást informační politiky ministerstva vnitra
Abstract

Studie se zabývá útvarem federálního ministerstva vnitra (FMV), který měl v 70. a 80. letech 20. století na starosti kontrolu zahraničního tisku, oficiálně objednávaného z ciziny československým státem nebo individuálně importovaného jeho občanům. Zahraniční tisk a šíření informací v něm obsažených představovaly pro vládnoucí Komunistickou stranu Československa (KSČ) potenciální riziko, a proto podléhal poměrně přísné kontrole. V rámci Státní bezpečnosti (StB) dohlížel nad tiskovinami směřujícími do země tzv. odbor zahraničního tisku (OZT). Jeho zaměstnanci pracovali mj. v utajení na poštách, kde prověřovali balíčky se zahraničními časopisy a knihami a závadné tituly vyřazovali z oběhu. Podíleli se tak na cenzuře a usměrňování toku informací, aby byl v souladu s představami vládnoucí KSČ. Studie se zaměřuje na mechanismy, na kterých stálo fungování tohoto odboru. Zároveň sleduje i personální složení OZT a s ním i sociální profil těch, kteří se podíleli na jeho chodu.

Stanislav Polnar - Nedovolené opuštění republiky v kontextu bezpečnostního práva
Abstract

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal zásadní změnu právní politiky československého státu týkající se možnosti opustit svobodně svou zemi. Komunistická strana Československa (KSČ) nechápala tuto alternativu jako otázku svobodné občanské volby, ale naopak jako bytostný zájem celé společnosti na tom, aby toto základní lidské právo bylo co nejvíce omezeno. Důvody pramenily z ideologických, bezpečnostních a ekonomických hledisek. Bezpochyby zde působila i politická východiska Sovětského svazu, jenž se k možnosti svobodného opuštění vlastního státu stavěl zásadně negativně. Všechny uvedené faktory se nakonec projevily v právní politice, legislativě i aplikační praxi československých orgánů. V první řadě šlo o otázku pasové a vystěhovalecké agendy, na níž se atypicky podílely bezpečnostní orgány, a to včetně tajné politické policie, tedy Státní bezpečnosti. Díky tomuto institucionálnímu opatření se otevírala možnost přejít co nejrychleji z oblasti správní agendy přímo do sféry trestní represe. Trestní předpisy totiž po roce 1948 chápaly nedovolené opuštění republiky nikoliv jako otázku správního deliktu, nýbrž přímo jako skutkovou podstatu trestného činu proti republice. Je tudíž logické, že vyšetřování tohoto jednání spadalo do kompetence již zmiňované Státní bezpečnosti. Socialistické bezpečnostní právo regulovalo i režim na československých státních hranicích. Dávalo široká oprávnění příslušníkům Pohraniční stráže k tomu, aby použili proti občanům nedovoleně přecházejícím hranici služební zbraň, a to ve velmi širokém pojetí. Stejně tak byla státní hranice „zabezpečena“ takovými technickými prostředky, že o život přišly doslova stovky osob. Ne všichni z úspěšných emigrantů setrvali v cizině natrvalo. Z různých pohnutek se část z nich vracela zpět do Československa, čímž se vystavovali nebezpečí trestní represe a trvalého policejního dohledu. Stát se na druhé straně pokoušel v periodických kampaních přilákat emigranty zpět, a to pod příslibem beztrestnosti, k čemuž bylo využito právního institutu amnestie. Naprostá většina z velkých odchodových vln po roce 1948 a 1968 však tohoto zdánlivého dobrodiní nevyužila a zůstala trvale za hranicemi. Režim si poté přivlastnil alespoň jejich majetek, který zde ponechali. V každém ohledu tedy znamenal pokus o opuštění socialistického Československa občansky odvážný čin spojený s mnoha citelnými následky, a je proto hoden obdivu.

Adam Havlík - Místo jedněmi zbožňované, jinými zatracované. Podnik zahraničního obchodu Tuzex a jeho působení v socialistickém Československu
Abstract

This paper describes a special case of so‑called Tuzex trades in socialist Czechoslovakia. Tuzex stores were opened to sell luxury foreign and selected domestic “export” products. Only hard currency or special vouchers (Tuzex Crowns – TK, “bon/bony”) were accepted as means of payment. Tuzex stores were originally intended for customers such as foreigners or Czechoslovak citizens, who had official access to foreign currency (specialists working abroad, etc.). Eventually, however, a huge black market with foreign currency and Tuzex vouchers was emerged, allowing “ordinary people” to buy the desired foreign electronics, clothes, food, cars, etc. at Tuzex stores. The aim of the study is to analyse the causes of the establishment Tuzex in the late 1950s and its development and significance for the Czechoslovak centrally planned economy. From humble beginnings, the number of Tuzex stores, as well as foreign money revenues, grew until the late 1980s. In addition to the economic principles of Tuzex, the range of goods sold or its structure and staff, the text also focuses on undesirable but partially tolerated forms of crime that are related to the existence of Tuzex.

Jan Pelikán, Ondřej Vojtěchovský - V předtuše odkvétání. Československo a Jugoslávie v prvních měsících normalizace
Abstract

Studie mapuje období od jara 1969 do počátečních měsíců roku 1970 v ČSSR, kdy se zde Husákova skupina etablovala ve vedení komunistické strany a státu. Její postoj vůči Jugoslávii byl ambivalentní. Konzervativní a dogmatické složky nového režimu považovaly jugoslávské „revizionisty“ za inspirátory i podporovatele Pražského jara. Část normalizační garnitury, včetně Gustáva Husáka, si však přála obnovit dobré vztahy s Bělehradem a docílit z jeho strany gesta uznání a tím posílit svou legitimitu. Jugoslávské vedení trvalo na svém odsouzení sovětské intervence v srpnu 1968, zároveň však akceptovalo nový stav. Snažilo se vyhnout obviněním, že Jugoslávie aktivně vstupovala do vnitřních záležitostí Československa, jelikož sama svou zahraničněpolitickou strategii stavěla na principu nevměšování. Podobu československo-jugoslávských vztahů ovlivňoval Sovětský svaz, který z pragmatických důvodů vztahy s Jugoslávií po krátkém ochlazení opět normalizoval. Sověti i Jugoslávci však využívali československou platformu pro ventilování kritičtějších a ofenzivnějších postojů než na vlastní bilaterální rovině. Československo-jugoslávské vztahy tak zůstávaly v uvedeném období výrazně chladnější než vztahy sovětsko-jugoslávské. Nástup nové mocenské garnitury v Praze se ale nedotkl praktické roviny vztahů, zvláště pak hospodářské spolupráce, na které měly obě strany mimořádný zájem. Studie dále analyzuje slovenský aspekt vztahů s Jugoslávií a dopady politické roviny na společenské fenomény, jako byly turistika a cestovní ruch.

Alaksandr Hužalouski - Pražské jaro 1968 v zrcadle běloruské sovětské společnosti
Abstract

The study is devoted to one of the most difficult episodes of Czech/Czechoslovak and more widely – modern European history, commonly known as the “Prague Spring”, as it reflected on the Soviet Belarusian society. It shows how the official media reacted to Alexander Dubček election to the post of first secretary of the Communist Party Central Committee, to the reforms aimed at expanding the rights and freedoms of citizens and decentralizing power in the country, as well as to the deployment of Warsaw Pact troops on the territory of Czechoslovakia. After the entry of Soviet troops and the suppression of protests in Czechoslovakia, the Belarusian leadership sought to preserve the political and economic values ​​that had prevailed in the USSR until the beginning of the “Prague Spring”. In the face of a strong official ideological campaign that unfolded in the Soviet Union to condemn Czechoslovak reformers as “agents of imperialism”, a small number of Soviet Belarusians openly supported democratic changes in the “fraternal socialist country”. Reservists refused to be sent to Czechoslovakia, representatives of the working class and intelligentsia expressed their open protest against the deployment of the Soviet troops in a verbal form, unknown persons secretly pasted leaflets that supported the Czechoslovak reforms. A much larger number of the Soviet Belarus residents expressed a hidden protest against the entry of Soviet troops into Czechoslovakia, understanding on intuitive level the futility of coercion to love.

Jakub Šlouf - Retribuční justice soudí revoluci. Konflikty Mimořádného lidového soudu v Praze a Oblastní úřadovny StB v Praze v letech 1946–1947
Abstract

Mezi ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem vnitra v letech 1945–1948 rostlo vzájemné napětí, které plynulo z odlišné sociální struktury jejich zaměstnanců a rozdílných mechanismů úřední praxe. Tyto úřední konflikty přerůstaly do politické sféry a tvořily podhoubí pro eskalaci sporů na vládní úrovni. Obzvláště silná averze se vytvořila mezi Mimořádným lidovým soudem v Praze, který byl celostátně nejvlivnější retribuční institucí, a politicky výrazně exponovanou Oblastní úřadovnou Státní bezpečnosti v Praze. Příčinou vzájemných kontroverzí byl fakt, že soud nezávisle na policii prošetřoval retribuční kauzy. Při té příležitosti v některých případech odhalil nezákonné postupy pracovníků Bezpečnosti. Soud také kritizoval časté nelegální držení osob v policejní vazbě nad rámec stanovených lhůt. Vrchol kontroverzí obou úřadů vyvolalo v lednu 1947 rozhodnutí předsedy trestního senátu mimořádného lidového soudu JUDr. Karla Černíka zatknout dva příslušníky StB, Ladislava Čadka a Josefa Volfa. Důvodem bylo podezření z bití svědků a účelové manipulace se spisy. V hlavním přelíčení pak soud veřejně projednal policejní násilí, které se v roce 1945 odehrávalo v prostorách policejního oddělení věznice Krajského soudu trestního v Praze. Zaměstnanci oblastní úřadovny StB se pokusili své spolupracovníky krýt a vyslali k soudu falešnou svědkyni Jaroslavu Ledererovou. Ta však byla odhalena a křivou výpověď doznala. Média sympatizující s komunistickou stranou přesto obviňovala soud z toho, že se snaží zdiskreditovat ministerstvo vnitra a že místo kolaborantů soudí květnovou revoluci.

Zlatuše Kukánová - Odcházím, mé srdce ale zůstává v mateřské diecézi. Perzekuce německého katolického kléru v litoměřické diecézi po 2. světové válce
Abstract

Studie se zaměřuje na otázku odsunu a perzekuce německých katolických duchovních z litoměřické diecéze v první vlně neřízeného masivního transferu po druhé světové válce. Vychází ze seznamu nezvěstných, internovaných, vypovězených a jinak perzekvovaných světských a řeholních katolických duchovních, sestaveného nově ustanoveným českým generálním vikářem Josefem Kuškou v létě 1945 na základě přijaté korespondence a různých hlášení zaslaných do Litoměřic. V seznamu je uvedeno přes 60 jmen farářů, administrátorů, kaplanů, profesorů náboženství, katechetů a dalších duchovních. Autorka představuje příklady duchovních nasazených na různé práce (při odklízení válečných škod nebo při zemědělské sklizni), kteří byli několik měsíců drženi ve vazbě. Většina byla poté bez soudu propuštěna, protože důvody jejich zadržení byly často nepodložené a chyběly důkazy pro řádnou obžalobu. Studie se věnuje různým formám perzekuce jednotlivých duchovních a snaze církevních míst zabránit dalšímu odchodu kvalitních a zkušených duchovních německé národnosti do Saska, Bavorska, Porýní a dalších částí Německa nebo do Rakouska. Někteří duchovní byli vypovězeni a transportováni za hranice a neměli ani čas připravit si nejnutnější věci na cestu a předat faru s úřadem svému nástupci nebo úředním orgánům. Exodus katolických duchovních z pohraniční části diecéze přinesl řadu problémů, nekončící personální změny a rozšiřování farních beneficií, což ztěžovalo vykonávání povinností při mších a zajišťování matriční agendy. Po odchodu nebo zatčení farářů docházelo k devastaci a vykrádání církevních objektů i drancování soukromého majetku. Na farách byli ubytováni vojáci nebo byly zabrány pro jiné účely, některé dokonce sloužily jako sklady obilí a zemědělských plodin.

Michal Plavec - Ulrich Ferdinand Kinský. Šlechtic, letec, automobilový závodník a sportsman ve 20. století
Abstract

Ulrich Ferdinand Kinský (15. srpna 1893 – 19. prosince 1938) pocházel z historické české šlechty, ale oproti mnoha svým příbuzným byl stoupencem nacismu a v roce 1938 sehrál klíčovou roli při návštěvě mise lorda Runcimana v Československu. S nadšením vítal Mnichovskou dohodu a měl radost, že se jeho velkostatek u České Kamenice stal součástí nacistického Německa. Zemřel ve Vídni ještě před vypuknutím druhé světové války. Málo známé ale je, že za Velké války sloužil v rakousko-uherském letectvu, nejdříve jako pozorovatel a později jako pilot. Létání bylo jeho velkou vášní, v meziválečném období vlastnil tři letadla, s nimiž často létal po celé Evropě. U sídel svých panství, v Klešicích u Heřmanova Městce a v Dolní Kamenici u České Kamenice, nechal vybudovat soukromá letiště. Zastával také funkci prezidenta rakouského aeroklubu. Ve dvacátých letech byl i úspěšným automobilovým závodníkem a až do konce života zůstal vášnivým hráčem póla. Ač byl potomkem nejmladšího syna VII. knížete Kinského, po smrti svých dvou strýců a otce se stal v roce 1930 X. knížetem Kinským. Kromě paláce ve Vídni a dvou zmíněných velkostatků vlastnil ještě velkostatky Choceň, Rosice a Zlonice. Kinský se rozvedl s první manželkou zřejmě proto, že v jedenácti letech předčasně zemřel jejich jedenáctiletý syn Ulrich a Kinský dával Katalině, rozené Szechényiové, vinu za jeho smrt. Rozluku ale neuznala římskokatolická církev. Kinský se přes odpor aristokratických kruhů podruhé oženil s Mathildou, rozenou von dem Busch-Haddenshausen. Toto manželství mu dalo kromě dvou dcer i kýženého dědice. Za války se ovdovělá kněžna Kinská se synem a dcerami odstěhovala do Argentiny, svého rodiště. Jejich syn František Ulrich se až do své smrti v roce 2009 snažil vysoudit na České republice rodový majetek. Jeho nároky ústavní soud zamítl již v roce 2005, ale dílčí soudní spory se vedly až do jeho smrti. O svých rodičích tvrdil, že nikdy nebyli stoupenci nacismu, ale opak je pravdou. Zatímco u jeho otce není prokázáno, že by byl členem NSDAP, jeho matka se stala členkou této strany okamžitě po připojení německojazyčných oblastí k nacistickému Německu. Podle zpráv rakouské policie z roku 1949 patřila k horlivým národním socialistkám v Argentině i po skončení druhé světové války.